O síle a energii lapacha
V řeči indiánských kmenů po tisíciletí užívajících nálev z vnitřní strany kůry kmene stromu tabebuia serratifolia se mu přezdívá „Tajy“. Což ve velmi volném překladu znamená „mít sílu a energii“. I když se západní svět s lapachem ve větší míře setkává v podstatě až spolu s příchodem devadesátých let dvacátého století, v tropických pralesích zemí jižní Ameriky opravdu o žádnou novinku nejde. Lapacho zde totiž popíjeli už staří Inkové, kteří mu díky jeho účinkům i jemné chuti někdy přezdívali „Strom Bohů“, anebo rovnou „strom života“. A to nejenom proto, že některé tyto stromy se dožívají i více než sedmi set let.
Lapacho je dalším plodem poznání tradiční medicíny, tak jak se po tisíce let uplatňovala přímo uprostřed hlubokých deštných pralesů Latinské Ameriky. První vlna opravdu velkého zájmu o vědecké prozkoumání účinků této bájné kůry se přitom datuje až do posledních dvaceti let. Pokud však nahlédneme pod pokličku tradiční medicíny indiánských kmenů žijících na území dnešní Brazílie, Paraguay, Bolívie nebo severních částí Argentiny, pak zjistíme, že stopy medicínského užívání lapacha vedou opravdu daleko do minulosti. A to tak daleko, že už v době prvních objevitelských plaveb evropských mořeplavců do této oblasti lapacho mělo pověst zázraku, jehož znalost sahá tisíce let zpět.
V pralesech položených vysoko v Andách se lapacho prakticky odjakživa pilo v opravdu velkých množstvích. A poměrně často se s ním setkáváme také v kulturách, které zároveň vysoko hodnotily účinky jiného tradičního nápoje, jehož věhlas se později rozšířil do celého světa – maté.
Lapacho přitom nikdy nečerpalo svoji mimořádnou oblibu jenom ze své charakteristické jemné chuti. Vždy totiž bylo brané především jako prostředek posílení lidského zdraví a překonání konkrétních zdravotních obtíží. Jako silné přírodní antibiotikum tak lapacho pomáhalo v boji s horečkami, nachlazením, záněty, bolestí ale stejně tak i celou řadou dalších problémů.
Zajímavé na celé věci je, že i přestože je lapacho v prvé řadě skutečným klenotem Inků a jihoamerických Indiánů jako takových, historikové disponují řadou důkazů o tom, že pozitivní účinky nápoje připravovaného z kůry stromu tabebuia serratifolia znali také vikingové, a stejně tak se lapacho popíjelo i na staré Rusi.
Asi nejznámější historickou perličkou je v tomto směru příběh jednoho ruského chemika žijícího a tvořícího na konci devatenáctého století, který právě z lapacha údajně vyrobil vlastní zubní pastu, která výtečně fungovala proti tehdy velice nepříjemným zubním kazům.
Jedním z důležitých milníků v dějinách užívání lapacha potom byly nepochybně také experimenty jednoho soukromého brazilského lékaře, který v šedesátých letech dvacátého století sáhl po lapachu jako po té poslední možnosti, jak zkusit vyléčit bratra pomalu umírajícího na rakovinu.
K jeho velkému překvapení se bratr po kůře s lapachem úspěšně uzdravuje, a doktor dei Santi následně se zajímavými výsledky svoji léčbu opakuje v lokálních nemocnicích. O výsledky jeho práce se dokonce později začíná přímo zajímat dokonce brazilská vláda.
Přestože bohužel ani lapacho stále není oním zázračným lékem, který by lidstvo jednou provždy zbavil hrozby rakoviny, dodnes se díky mnoha svým konkrétním účinkům jeho užívání doporučuje například pacientům končícím chemoterapii.