Nejlepší regiony pro pěstování zeleného čaje ve světě

14. 03. 2025

Zelený čaj patří mezi nejoblíbenější nápoje na světě a jeho kolébkou je Asie. Přestože se kvalitní čaj tradičně pojí hlavně s Asií, v současnosti se pěstuje i v dalších koutech světa – od Kavkazu přes Afriku až po Havaj. V tomto populárně-naučném článku se vydáme na cestu po nejvýznamnějších regionech pěstování zeleného čaje. Prozkoumáme, jak různé odrůdy čajovníku a odlišné geografické a klimatické podmínky (nadmořská výška, půda, srážky, teplota) dávají vzniknout rozmanitým chuťovým profilům čajů. Nahlédneme také do historie čajových oblastí – od prastarých legend po moderní inovace – a představíme si zajímavosti a tradiční metody pěstování i zpracování zeleného čaje v jednotlivých krajích.

Asijské regiony – kolébka zeleného čaje

Asie je domovem čajovníku a místem, kde se zrodila kultura čaje. V asijských zemích se po staletí vypilovala řemeslná zručnost zpracování lístků a vznikly zde světoznámé druhy zelených čajů. Podíváme se na šest hlavních producentů v Asii: Čínu, Japonsko, Koreu, Vietnam, Indii a Srí Lanku. Každá země má specifické podmínky a odrůdy, které dávají čaji jedinečnou chuť.

Čína – prastará tradice a rozmanitost terroirů

Čína je kolébkou čaje a největším producentem zeleného čaje na světě – z Číny pochází zhruba 80 % celosvětové produkce. Čína leží v pěti klimatických pásmech a nabízí velmi různorodé podmínky.

Čínští znalci rozdělují hlavní produkční zóny do tří pásů zeleného čaje podle zeměpisné polohy a podnebí:

Východní pás (provincie Fu-ťien, Če-ťiang, An-chuej) má vlhké subtropické klima. Rodí se zde vyhlášené jemné, aromatické zelené čaje, například Longjing (Lung-ťing) z Če-ťiangu či Huangshan Maofeng z pohoří Žlutých hor v An-chueji. Tyto čaje mají lehké, nasládlé a oříškové či květinové tóny – Longjing (Dračí studna) je proslulý nádechem pečených kaštanů, zatímco Huangshan Maofeng nabízí květinově sladkou chuť. Přímo ve východním pásu leží i ústřední čínská čajová oblast Wu-jüan s výškou kolem 200–500 m n. m., kde klima a půda dávají čajům medově nasládlou chuť.
Centrální pás (Chu-nan, Chu-pej, Šen-si) má proměnlivější klima s většími teplotními výkyvy mezi dnem a nocí. Tyto podmínky zpomalují růst lístků, což zvyšuje koncentraci chutí. Čaje odtud bývají plnější a výraznější chuti. Příkladem je zelený Maojian z provincie Chu-nan, který mívá travnatě nasládlou, bohatou chuť. Oblast En-š’ v Chu-peji je známá organickým zeleným čajem, který se už v dávné minulosti podával jako pocta císaři.
Západní pás (Jün-nan, Kuej-čou, S’-čchuan) zahrnuje hornaté, chladnější oblasti. V kopcích zde rostou čaje s plnou, zemito-nasládlou chutí. Například v Jün-nanu, který leží ve vysoké nadmořské výšce a je považován za pravlast čajovníku, dávají prastaré čajové stromy (často velkolisté variety) čaj s velmi intenzivním aroma a lehce kouřovými či květinovými podtóny. V S’-čchuanu se zase zrodil legendární čaj Meng Ding Ganlu („Sladká rosa z vrchu Meng“), který roste v mlžných horách a vyniká sladkou, jemnou chutí připomínající luční kvítí.

Čínské zelené čaje se tradičně zpracovávají zahřátím na pánvi (pan-firing), kdy se lístky krátce praží ve wok pánvi, aby se zastavila oxidace. Tento postup dodává čaji typické oříškové či pražené tóny. Mnohé proslulé čaje jsou spjaty i s místními legendami a rituály – např. Biluo-chun z provincie Ťiang-su byl prý původně tak voňavý, že „sváděl obyvatele“, a musel být přejmenován na „Jarní zelený šnek“ podle svinutého tvaru lístků. Čína tak nabízí ohromnou rozmanitost – od lehounkých sladkých čajů až po silnější, trávové či kaštanové chutě – v závislosti na regionu, odrůdě a způsobu zpracování.

Historie čaje je v Číně hluboce zakořeněna v kultuře. Po staletí byl zelený čaj oblíbeným nápojem císařů i všedních lidí. Některé oblasti (např. kolem města Hang-čou, domova Lung-ťingu) byly proslulé jako císařské čajové zahrady, odkud se odváděla daň v podobě nejlepších čajových lístků. Dnes je pití zeleného čaje každodenním rituálem milionů Číňanů i lidí po celém světě a čínský čajový průmysl spojuje ekonomický význam s bohatým kulturním dědictvím.

Japonsko – preciznost, umami a zelené zahrady

V Japonsku má zelený čaj výsadní roli – tvoří drtivou většinu zdejší produkce čaje a je neodmyslitelnou součástí života i duchovna. Čaj se do Japonska dostal z Číny zhruba v 8.–9. století, kdy buddhističtí mniši přivezli první semínka. Rozmach pěstování nastal ve 12. století, kdy mnich Eisai dovezl další semena a propagoval pití čaje pro zdraví ducha i těla. Postupně se čaj rozšířil z klášterů do samurajských vrstev a mezi šlechtu. V období Edo (17.–19. stol.) došlo k revoluci ve zpracování – zavedlo se spařování lístků párou (namísto pražení), čímž vznikl typický japonský zelený čaj sencha. Také vznikl jedinečný rituál čajového obřadu (sadó/čanojů), který pozvedl přípravu čaje matcha na formu umění a meditace.

Japonsko leží mnohem severněji než tropické čajové oblasti Indie či Číny, ale mírné vlhké klima a specifické mikroklimatické podmínky umožňují pěstování čajovníku i zde. Většina čajových plantáží se nachází v nižších nadmořských výškách (často pod 300 m n. m.) na kopcovitých svazích poblíž pobřeží. Díky Golfskému proudu a geografii ostrovů je klima relativně teplé, s dostatkem srážek a častými mlhami, které čajovníkům prospívají. V porovnání s jinými zeměmi je zajímavé, že japonské čaje rostou spíše v nižších polohách, avšak v mikroklimatu podobném podmínkám vyšších hor jinde. Například v oblasti kolem řeky Fal v Cornwallu (Anglie) se podařilo vypěstovat čaj právě díky klimatu připomínajícímu japonské – to jen dokládá unikátnost japonského podnebí pro čaj.

Hlavní pěstitelské regiony Japonska zahrnují:

Šizuoka na úpatí hory Fudži – produkuje asi 40 % japonského čaje. Mírné podnebí a dobře odvodněné vulkanické půdy tu dávají čajům čistý, svěží chuťový profil. Čajové keře rostou na svazích, kde jsou vystaveny dostatku slunce, což prospívá bohatému aromatu. Šizuoka je proslulá kvalitní senchou vyvážené chuti.
Kagošima na jihu ostrova Kjúšú – druhý největší producent. Teplé klima a minerální půdy vulkanického původu zde umožňují i několik sklizní ročně. Čaje z Kagošimy (sencha, gyokuro) mají díky půdě plnější tělo a bohatší chuť, často s výraznějšími tóny umami a minerálními podtóny. Více sklizní za rok také znamená, že milovníci čaje mají neustále k dispozici čerstvé lístky.
Uji u Kjóta – historická čajová oblast, proslavená už v 16. století. Uji je známé pěstováním špičkového matcha a gyokura. Před sklizní se zde používá unikátní metoda zastiňování keřů (tzv. „tana“), kdy jsou čajovníky několik týdnů přikryty rohožemi nebo plachtami. Omezení slunečního světla zvyšuje v listech obsah chlorofylu a aminokyselin (zejména theaninu), což dává čaji výraznou sladkost, umami chuť a sytě zelenou barvu. Mikroklima Uji s mírnými kopci a říčkami rovněž přispívá k tomu, že čaje odtud mají hluboký, komplexní chuťový profil s hedvábnou texturou. Uji matcha je považována za jednu z nejlepších na světě.
Fukuoka (oblast Jaame, ostrov Kjúšú) – vyhlášená produkcí čaje gyokuro té nejvyšší kvality. Teplé, vlhké léto a mírné zimy poskytují dlouhou vegetační sezónu, přičemž bohaté půdy plné živin dávají lístkům gyokura charakteristickou křehkost. I zde se využívá zastínění keřů, takže gyokuro z Fukuoky vyniká sladkou, umami chutí bez trpkosti, s bohatým obsahem aminokyselin.

Všechny japonské čaje pocházejí ze zdejších kultivarů Camellia sinensis var. sinensis. Nejrozšířenějším kultivarem je Yabukita (vyšlechtěn 1953), který tvoří kolem 70–75 % všech výsadeb díky své odolnosti a vyvážené chuti. Existují však i další kultivary: např. Okumidori, Saemidori, Asahi, Uji hikari aj., které se používají zejména pro exkluzivní čaje (např. některé pro matcha). Tyto kultivary mohou čaji dodat specifické nuance – třeba Saemidori dává extrémně jemný, sladký nálev výborný pro gyokuro.

Japonské zelené čaje se od čínských liší způsobem zpracování: lístky se fixují párou (steaming) krátce po sklizni. Tato technika (vyvinutá kolem roku 1730) zachovává sytě zelenou barvu lístků a čerstvé, travnaté aroma s tóny mořských řas. Díky tomu mají japonské čaje (sencha, bancha, kukicha atd.) typickou trávově zelenou, výrazně rostlinnou chuť s jistou svíravostí, bohatou na umami. Například sencha představuje svěží, lehce natrpklou chuť mladé trávy, zatímco špičkové zastíněné gyokuro je sladké, vývarově plné chuti s intenzivním umami tónem připomínajícím mořskou řasu nori. Pro odlehčení trpkosti se často používá kratší napařování (asamushi) nebo naopak delší (fukamushi) pro získání silnější sladkosti – to závisí na regionu a tradici.

V japonské čajové kultuře se snoubí moderní přístupy s tradicí. Čajový průmysl je technologicky vyspělý – sklizeň se často mechanizuje (rotačními nůžkami na plotech čajovníků) a zpracování probíhá v nerezových strojích – přesto se pečlivě dodržují osvědčené postupy. Japonsko také vyniká ve výrobě práškového čaje matcha, kdy se lístky tencha kamenem melou na jemný prášek používaný v čajových obřadech. Čajový obřad (čanojů) je v Japonsku samostatnou kapitolou: klade důraz na estetiku, duchovní soustředění a dokonalou přípravu čaje jako cesty k harmonii a klidu. Tato úcta k čaji se odráží i v pěstování – farmáři pečují o své zahrady s precizností a láskou, což se promítá do kvality lístků.

Jižní Korea – renesance čajové kultury

Korea (dnes hlavně Jižní Korea) má méně známou, ale velmi zajímavou čajovou tradici. Čajovník se zde začal pěstovat zhruba v 9. století – semena přinesli buddhističtí mniši z Číny roku 828 n. l.. Během království Silla a Koryo se pití čaje ujalo zejména v buddhistických klášterech a na královském dvoře. S nástupem konfuciánské dynastie Čoson (1392–1910) však zájem o čaj upadl (konfuciánství upřednostňovalo jednodušší nápoje, např. bylinkové odvary). Čajové keře zplaněly nebo se udržely jen v odlehlých horských oblastech. Až ve 20. století – a zejména od 80. let – zažívá Korea obrodu čajové kultury. Oživení starých tradic provázely i moderní výzvy: v roce 2007 poškodila pověst korejského čaje aféra s pesticidy, což vedlo k přechodu na ekologičtější zemědělství a zejména na ostrově Čedžu k organickému pěstování čajů v čistém prostředí. Dnes si korejské zelené čaje znovu nacházejí cestu na světový trh a jsou ceněny pro svou kvalitu a charakter.

Geografie Koreje je pro čaj poměrně severní – plantáže se soustředí na jih země, kde je klima teplejší. Hlavní regiony pěstování jsou:

Ostrov Čedžu (Jeju) – leží jižně od korejského poloostrova. Díky sopečné půdě bohaté na minerály a vynikajícímu odvodnění je Čedžu ideálním místem pro čajovníky. Klima je mírné s dostatkem srážek; sopečný masiv Hallasan zajišťuje specifické mikroklima. Čaje z Čedžu (často pěstované organicky) jsou známé čistou chutí a svěžím aroma. Mívají jemné travnaté a oříškové tóny a vysokou jakost – některé z nejlepších korejských čajů dnes pocházejí právě odtud.
Boseong – hornatá oblast v provincii Čolla (na pevnině). Boseong je historicky tradiční čajovou oblastí Koreje – první komerční plantáž zde založili Japonci roku 1939 během kolonialismu. Boseong má mírné, hojně deštivé klima a zvlněné zelené čajové zahrady se tu staly turistickou atrakcí. Čaje z Boseongu jsou vysoké kvality, mají sytější zelenou barvu nálevu a bohatou, lehce nasládlou chuť s tóny moře – údajně díky úrodné půdě a klimatu blízko moře.
Hadong – oblast v provincii Kjongsang (jihovýchod). Zdejší kopcovitá krajina s úrodnou půdou a příznivým klimatem produkuje čaje plné a komplexní chuti. Hadong je známý i tradičními způsoby pěstování a zpracování – dodnes se tu čaj často vyrábí ručně a používají se původní odrůdy čajovníků, které zde údajně rostou od dob dynastie Silla. Některé čajové zahrady v Hadongu se pyšní starými čajovníkovými stromy a organickým hospodařením.

Korejské zelené čaje jsou zpravidla z drobnolisté variety sinensis, podobně jako v Japonsku. Zajímavostí je, že Korejci používají vlastní klasifikaci čajů podle sklizně (podobnou japonské). Woojeon je úplně první jarní sklizeň (přelom dubna a května) – velmi jemný čaj s drobnými tmavě zelenými lístky, vyvážené nasládlé chuti s oříškovými tóny. Následuje Sejak (druhá sklizeň koncem jara), lehce výraznější a cenově dostupnější. Jungjak (často psán Joonjak) je třetí sběr později na jaře, lístky už větší, čaj je plnější a silnější. Podzimní sklizeň se označuje Daejak – z ní pocházejí robustní čaje, často používané do směsí nebo aromatizované. Korejské názvy tak odrážejí období sklizně a kvalitu lístků, podobně jako třeba systém „flushů“ v Indii.

Chuťově mají korejské zelené čaje blízko k japonským, ale často s jistými odlišnostmi. Tradičně se v Koreji kombinovaly vlivy z Číny i Japonska – například některé korejské čaje se zpracovávají kombinací napařování a následného lehkého opražení. Tím vzniká unikátní profil: čerstvá svěžest po japonském způsobu spojená s jemně oříškovým nádechem po čínsku. Čaj Woojeon je popisován jako velmi jemný, nasládlý s oříškovými tóny a bez trpkosti, zatímco pozdější sklizně Sejak a Jungjak mají výraznější, travnatější chuť. Celkově jsou korejské čaje vyvážené, hladké a často méně hořké než některé japonské druhy, což z nich činí lahodný „střed“ mezi Japonskem a Čínou.

Korea má také vlastní čajový obřad Darye, který klade důraz na prostotu a uvolněnou atmosféru při pití čaje. Není tak formální jako japonský, ale jde spíše o pohostinné sdílení čaje v klidu a vzájemné úctě. Tato filosofie se odráží i v přístupu k pěstování – důraz na harmonii s přírodou vedl mnohé farmáře k ekologickým metodám. Například na Čedžu se čajovníky pěstují bez pesticidů, a díky příznivému klimatu to jde i bez větších ztrát (škůdci tam nemají ideální podmínky). Korea tedy v současnosti sází na kvalitu a jedinečný charakter svých čajů, čímž se znovu vrací na čajovou mapu světa.

Vietnam – starobylé čajové stromy a vůně lotosu

Vietnam se řadí k nejstarším producentům čaje – má přes 2000 let dlouhou tradici pěstování. Ačkoli ve světě stojí ve stínu větších „čajových velmocí“, Vietnam disponuje unikátními čajovými zdroji. Rostou zde nejen klasické keře čajovníku, ale také pravěké čajové stromy v horských pralesech. Vietnamští horalé po staletí sbírali lístky z divoce rostoucích čajovníků v pohořích na severu země a připravovali z nich nálev. Moderní čajové plantáže se začaly zakládat v 19. století za francouzské koloniální nadvlády – Francouzi objevili, že místní klima je vhodné pro čaj, a zavedli komerční pěstování (zejména černého čaje) pro export do Evropy. Přesto zelený čaj zůstává nejoblíbenějším nápojem Vietnamců a tvoří i většinu domácí spotřeby čaje.

Hlavní čajové oblasti Vietnamu se dají rozdělit geograficky:

Severní Vietnam – provincie při hranicích s Čínou: Hornatá území jako Hà Giang, Lào Cai, Yên Bái, Sơn La skrývají poklady v podobě divoce rostoucích starých čajovníků. Místní jim říkají “Shan Tuyết” (česky „horské sněžné čaje“) – podle bělavých chloupků na spodcích velkých listů a pupenů, které připomínají jinovatku. Tyto čajové stromy, často stovky až tisíc let staré, mohou dorůstat výšky 5–10 metrů a místní etnické menšiny na ně šplhají při sklizni. Čaj Shan Tuyết dává silný zelený čaj s velkými stříbřitými tipsy („sněhem“), který má specifickou chuť – zprvu výrazně trpkou, ale s dlouhým sladkým dozvukem v ústech. Tyto čaje jsou velmi ceněné pro svou čistotu (rostou divoce bez chemie) a unikátní, terroirem formovaný profil. Například oblast Suối Giàng v Yên Bái je proslulá právě shan tuyet čaji, které mají svěží, balancovanou chuť s květinovými tóny.
V severním Vietnamu je také provincie Thái Nguyên, která je známá jako hlavní centrum kultivovaného zeleného čaje. Tamní klimatické podmínky (mírné podnebí s chladnější zimou) a úrodná půda dávají vzniknout jednomu z nejlepších vietnamských zelených čajů – Trà Thái Nguyên. Lístky z oblasti Tân Cương u Thái Nguyên jsou proslulé tím, že nálev má nejprve silně hořkou chuť, která se však záhy promění v dlouhotrvající sladkost na patře. Tato „sladká dochuť“ (zvaná ve Vietnamu “ngọt hậu”) je charakteristickým znakem kvalitního vietnamského zeleného čaje. Čaje z Thái Nguyên bývají sytě zelené, povzbuzující (obsah kofeinu mají vyšší než čínské, ale nižší než japonské a tradičně se popíjejí silné – Vietnamci často zalévají velké množství čaje malým množstvím vody, aby získali intenzivní chuť.
Střední Vietnam a Centrální vysočina: V tropičtější části země, zejména v hornatinách kolem města Đà Lạt (provincie Lâm Đồng), zavedli čaj Britové a Francouzi koncem 19. století. Oblast Bảo Lộc a Cầu Đất v nadmořské výšce okolo 800–1000 m má chladnější, mlhavé klima ideální pro čaj. Dodnes tu fungují čajové plantáže s francouzským vlivem – některé čajovníky byly dovezeny z Francouzské Indie. Produkují se zde jak čaje zelené a černé, tak i květinové aromatizované čaje. Díky nadmořské výšce a mírným teplotám jsou čaje z centrální vysočiny jemné, hladké a aromatické, často s květinovými a ovocnými tóny. Đà Lạt a okolí si získaly přezdívku „malá Paříž“ i díky čajovým a kávovým plantážím založeným v koloniálním období, které dodnes navozují nostalgickou atmosféru.

Vietnam tak nabízí pestrost od plně divokých čajů po velkoprodukci. Odrůdová diverzita je značná – v nížinách a na plantážích se pěstuje běžný čínský drobnolistý čajovník (sinensis) i velkolisté variety (assamica) a jejich kříženci. V horách rostou unikátní endemické populace čajovníků (Shan Tuyet), které mnozí považují za varianty assamica přizpůsobené místnímu prostředí. Chuťové profily vietnamských zelených čajů bývají obecně silnější, výraznější a trpčí než u většiny čínských, avšak s příjemným sladkým dozvukem. Nálev má často tmavě zelený odstín a vyšší obsah kofeinu dodává energii. Pro zjemnění chuti má Vietnam bohatou tradici scentovaných (aromatizovaných) čajů – nejznámější je Lotusový čaj (Trà sen), kdy se zelený čaj nechá nasát vůní čerstvých květů lotosu. Tato delikatesa se vyrábí ruční metodou: čajové lístky se na noc vkládají do květů lotosu u jezera, aby absorbovaly jejich omamnou vůni, čímž vzniká čaj s neobyčejně sladkou květinovou vůní a chutí. Podobně oblíbený je Jasmínový čaj (Trà lài), kde se čaj mísí s květy jasmínu. Tyto voňavé čaje jsou hrdou součástí vietnamské čajové kultury a často se podávají při slavnostních příležitostech.

Zajímavostí je, že Vietnam byl dlouho velkým exportérem levných čajů (zejména do Ruska a Blízkého východu), ale v posledních dekádách se snaží obnovit kvalitu a získat uznání i u znalců. Mladí farmáři zakládají nové zahrady, investuje se do zpracovatelských technologií a některé vietnamské zelené čaje (například z provincie Thái Nguyên či raritní divoké čaje ze Sơn La) si již vydobyly renomé mezi gurmány.

Indie – nové zelené čaje z země černého čaje

Indie je druhým největším producentem čaje na světě, avšak proslula hlavně čajem černým (Assam, Darjeeling). Zelený čaj se v Indii historicky nepil, začal se vyrábět až s příchodem poptávky ze zahraničí a kvůli trendu zdravého životního stylu v 21. století. Přesto má Indie čajové regiony, které pro pěstování zeleného čaje nabízejí skvělé podmínky a dávají vzniknout zajímavým variacím. Indický zelený čaj stojí jakoby na pomezí mezi čínským a assámským typem – používají se zde místní odrůdy čajovníku, často Camellia sinensis var. assamica (čajovník assamský), který má větší listy bohaté na třísloviny. I proto bývají indické zelené čaje plnější, silnější a svíravější než třeba čaje čínské.

Hlavní oblasti, kde se v Indii vyrábí zelený čaj:

Assam – rozlehlá nížinatá oblast v povodí Brahmaputry na severovýchodě Indie. Je to domov původního čajovníku assamského, který Britové objevili roku 1823. Assam má tropické podnebí s vydatnými monzunovými dešti a vysokou vlhkostí, většina plantáží leží téměř v nížině (90–150 m n. m.). Tyto podmínky – horko, vlhko, úrodná naplaveninová půda – vedou k rychlému růstu čajovníků a silně plné chuti lístků. Zelený čaj z Assamu je relativní novinkou; tradičně se zde vyráběl téměř výhradně čaj černý s typickou sladově medovou chutí. Pokud se listy assamského čajovníku zpracují jako zelené (tedy bez oxidace), výsledný nálev mívá světle žlutozelenou barvu a překvapivě bohaté tělo. Chuť Assam zeleného čaje je popisována jako sytá, lehce trpká, s výraznými sladově bylinnými tóny a dozvukem lehké sladkosti. Vlastně se v ní odráží povaha assamské variety – má plnou „zemitější“ chuť oproti jemným čajům z drobnolistých keřů. Místní výrobci někdy zelený Assam i lehce praží, aby mu dodali oříškové aroma. Zajímavé je, že Assam se snaží diverzifikovat produkci – některé zahrady experimentují kromě zeleného i s čajem bílým nebo tzv. fialovým (specialita vyšlechtěná v Keni z assamské variety). I nadále však většina zeleného Assamu míří na export do zemí, kde je poptávka po silnějším zeleném čaji.
Dárdžiling (Darjeeling) – podhůří Himalájí v Západním Bengálsku. Legendární oblast přezdívaná „šampaňské mezi čaji“ díky svým exkluzivním černým čajům s muškátovým aroma. Čajovníky sem Britové dovezli kolem roku 1840 – na rozdíl od Assamu zde vysadili převážně čínské drobnolisté odrůdy a jejich hybridy, neboť vysokohorské klima se podobalo čínským horám. Dárdžiling leží ve výškách 600 až 2000 m n. m. na strmých úbočích Himalájí. Chladnější klima s mlhami a nižším množstvím srážek tu způsobuje pomalejší růst čajovníků a tím i intenzivnější aroma lístků. Zelený čaj se v Dárdžilingu vyrábí jen okrajově (většina úrody jde na proslulé polozoxidované „oolongové“ čaje a čaje černé, zvláště první jarní flush). Nicméně Dárdžilingský zelený čaj existuje – často bývá lehce napařen (japonští odběratelé inspirovali některé zahrady k japonskému stylu zpracování zeleného listu) a pak sušen jako celé listy. Díky vysoké nadmořské výšce a čínským kultivarům má nálev světle zlatavou barvu a jemnou, květinově sladkou chuť s náznakem muškátového hroznu. Oproti černému dárdžilingu chybí svíravost a třísliny, vyniká však delikátní aroma. Jeden ze vzácnějších druhů je například steamed Darjeeling green tea – zelený čaj ze zahrad ve výšce ~1000–1400 m, zpracovaný napařením, s typickým lehkým muškátovým tónem v dochuti. Celkově jsou zelené čaje z Dárdžilingu velmi jemné, aromatické a patří k ceněným specialitám.
Nilgiri a jižní Indie – Čaj se pěstuje i v jižní Indii (Tamilnádu, Kerala), zejména v Modrých horách (Nilgiri), v nadmořských výškách kolem 1000–2000 m. Nilgiri je známé spíše svými černými čaji s květinovou vůní, ale některé zahrady zkoušejí i zelený čaj. Díky rovníkovějšímu klimatu zde čajovníky rostou celoročně. Zelený Nilgiri bývá lehce květinový a živý, s jasnou chutí, ale zatím se jedná o okrajovou produkci.
Kangra (Himáčalpradéš) – Za zmínku stojí i malá oblast Kangra na úpatí Himalájí (severozápadní Indie). Už v 19. století tu pěstitelé (původně zkušení Číňané povolaní Brity) vyráběli výtečné zelené čaje, které získaly ocenění na výstavách v Evropě. Po velkém zemětřesení v roce 1905 však plantáže upadly. Dnes se Kangra opět probouzí – pěstují se tu čajovníky čínských kultivarů ve výškách 1000–1500 m a část produkce tvoří zelený čaj, který je velmi aromatický, s květinovo-ovocnými tóny a minimem svíravosti (díky chladnějším nocím a starým odrůdám). Kangra je tedy historicky první indickou oblastí zeleného čaje a její obnova přináší zajímavé produkty.

Indické zelené čaje celkově nabízejí jiný charakter než tradiční asijské: Assamský zelený je výrazně robustní a plný, s typickou maltonovou (sladovou) chutí, zatímco Darjeeling či Kangra zelené čaje jsou lehké, květinově nasládlé díky svému horskému terroiru. Toto kontrastní spektrum ukazuje, jak klima a odrůda ovlivňují chuť: tropické nížiny Assamu (horko, déšť) dávají čaj s hutným tělem, kdežto mlhavé hory Darjeelingu (chlad, slunce méně intenzivní) plodí čaj subtilní a voňavý. Indičtí producenti se při zpracování zelených lístků inspirují jak čínskými metodami (pan-firing), tak japonskými (napařování). Například některé zelené čaje z Darjeelingu jsou napařované jako sencha, jinde v Assamu spíše lístky lehce pečou. Stále platí, že zelený čaj tvoří malý zlomek indické produkce (většina čaje z Indie je dál černý, přes 90 %, ale s měnící se poptávkou se podíl zeleného zvolna zvyšuje.

Srí Lanka (Cejlon) – nové zelené horizonty v zemi černého čaje

Srí Lanka, dříve zvaná Cejlon, je proslulá svým černým „cejlonským“ čajem. Zelený čaj je zde relativně novinkou, ale rychle si získává místo na trhu. Čaj do Srí Lanky přivezli Britové – roku 1867 skotský plantážník James Taylor vysadil první čajovou zahradu v oblasti Kandy poté, co káva (původní plodina) zkolabovala kvůli chorobám. Brzy se ukázalo, že mlhavé kopce centrální Srí Lanky mají ideální klima a půdu pro čaj. Do konce 19. století pokryly plantáže svahy kolem Nuwara Eliya, Dimbuly a Uvy. Cejlonský čaj se stal synonymem kvality a Srí Lanka byla dlouho největším exportérem čaje na světě (v 60. letech předstihla i Indii).

Co se týče zeleného čaje, ten tvoří jen asi 1 % produkce Srí Lanky – ostrov ročně vyrobí přes 300 milionů kg čaje, z čehož naprostá většina je čaj černý ortodoxní. Zelený čaj se ale začal více vyrábět od 90. let, kdy se rozšířila poptávka na Středním východě a v severní Africe. Dnes se vyváží přes 3 tisíce tun zeleného čaje ročně. Zajímavé je, že historie zeleného čaje na Cejlonu sahá až do počátků čajových experimentů – už ve 40. letech 19. století zkoušel Maurice Worms (z bankéřské rodiny Rothschildů) pěstovat v horách čínské čajovníky a vyrábět zelený čaj po čínsku. Tehdy to bylo prodělečné a pokus skončil, ale mnohé staré keře na cejlonských plantážích mají právě čínský původ. Tyto čínské kultivary (sinensis) vynikají menším listem a jemnější chutí oproti větším assamským keřům, které Britové pak masově vysadili pro černý čaj.

Kde se pěstuje zelený čaj na Srí Lance? Převážně v oblastech středních a vysokých poloh (tzv. mid-grown a high-grown). Jde například o region Uva na východní straně centrální vysočiny, a dále některé části Nuwara Eliya a Kandy. Uva (600–1200 m n. m.) je známá svými aromatickými černými čaji s medově dřevitou vůní, ale produkuje i specifický zelený čaj. Cejlonský zelený čaj z Uvy bývá výraznější chuti, s maltonovými (sladovými) a oříškovými tóny a plnějším tělem než zelené čaje z Číny či Japonska. Zatímco čínské a japonské zelené čaje mají často travnaté či květinové nuance, srílanský zelený připomíná svou razancí spíše jemnější černý čaj – je silnější, s oříškově nasládlým dozvukem. To je dáno jednak odrůdou keřů (často kříženci sinensis s assamica) a jednak zpracováním.

Ve zpracování totiž Srí Lanka využívá různé metody – čínské i japonské. Na některých plantážích se vyrábí klasický zelený čaj gunpowder (lístky srolované do kuliček) či Chun Mee („Vzácné obočí“) podle čínských postupů. Jinde zkusili zavést i japonský styl a produkují tzv. Cejlonskou senchu (zelený čaj zpracovaný podobně jako japonská sencha, často v drťové formě fannings). Tím pádem v nabídce srílanských exportérů najdeme celý repertoár zelených čajů – od dlouhých stočených listů „Young Hyson“ po drobné granulky. Společné rysy cejlonských zelených: zpravidla světle žlutý až nazelenalý nálev, aroma lehce travnaté s tóny sušeného ovoce, chuť plnější, mírně svíravá s nádechem sladu. Díky horskému klimatu (chladná rána, mlhy) si kvalitní zelené čaje z vysokých poloh zachovávají příjemnou svěžest a květinové nuance.

Srí Lanka klade důraz na čistotu a zdravotní přínos čaje – propaguje se fakt, že srílanský čaj (včetně zeleného) je „ozon friendly“ a má řadu prokázaných zdravotních benefitů. Zelený čaj z Cejlonu se stal oblíbeným v arabských zemích a v severní Africe, kde lidé oceňují jeho výraznější chuť (často se pije s cukrem nebo mátou, podobně jako čínský gunpowder v Maroku). Na samotné Srí Lance pití zeleného čaje také pomalu roste – tradičně tu sice převládal silný černý čaj s mlékem, ale mladší generace začíná sáhnout i po zeleném kvůli lehčí chuti a zdraví.

Zajímavost: Některé vysokohorské zahrady Srí Lanky (např. v Nuwara Eliya kolem 1800 m) mají dodnes keře vypěstované z původních čínských semen z 19. století. Tyto keře dávají menší výnosy, ale velmi jemný list. Při výrobě zeleného čaje mohou poskytnout velmi delikátní, subtilní nálev připomínající spíše čínské zelené čaje než typický Cejlon. Srílanští producenti tak někdy míchají listy různých klonů a odrůd, aby dosáhli kýžené chuti. Celkově je Cejlonský zelený čaj na vzestupu – i když zatím menšinový, rozšiřuje portfolio „Čaje Cejlonu“ a nabízí milovníkům čaje další spektrum chutí z proslulých ostrovních zahrad.

Zelený čaj ve světě mimo Asii

Ačkoli Asie dominuje produkci čaje, pěstování čajovníku se postupně rozšířilo i do jiných částí světa. V 19. a 20. století se čaj zkoušel vysazovat na různých místech s vhodným klimatem – někde s větším úspěchem, jinde méně. Představíme si čtyři zajímavé regiony mimo Asii, kde se pěstuje zelený čaj: Gruzii na Kavkaze, Keňu ve východní Africe, Spojené státy americké a vybrané lokality v Evropě. Tyto oblasti mají často netradiční historie (často spojené s kolonialismem či experimenty) a unikátní pěstitelské podmínky.

Gruzie – čaj na Kavkaze, vzestup, pád a obnova tradice

Gruzie (na pomezí Evropy a Asie, Kavkaz) je překvapivě jednou z nejseverněji položených čajových oblastí na světě. Čaj se zde pěstuje ve vlhkém subtropickém klimatu západní Gruzie – v regionech Adžárie, Gurie, Samegrelo, Imereti a Abcházie. Ty leží při pobřeží Černého moře, kde teplé proudy zmírňují zimy. Podnebí je podobné severnímu Vietnamu či východní části Indie – mírné zimy, horká léta, hodně srážek. Půdy jsou kyselé a úrodné. Tato kombinace se ukázala pro čaj jako vhodná: čajovníky tu mohou růst bez větší hrozby mrazů a s dostatkem vláhy. První, kdo to pochopil, byli ruští podnikavci v 19. století.

Do carského Ruska se čaj dlouho draze dovážel z Číny, a tak se objevily snahy vypěstovat si vlastní. Princ Miha Eristavi v roce 1847 propašoval z Číny semena čajovníku a zasadil první plantáž v západní Gruzii. Experiment dopadl výborně – ukázalo se, že klima západní Gruzie čaji vyhovuje. Během pár desetiletí vzniklo více plantáží a po roce 1900 Sovětský svaz, jehož byla Gruzie součástí, investoval do rozvoje čajovnictví. Ve 40.–50. letech 20. stol. nastal zlatý věk gruzínského čaje – zavedlo se pěstování ve velkém, vyšlechtily se odolné hybridní odrůdy (aby snášely i případný chlad) a zavedla se mechanizace sklizně. V 80. letech Gruzie sklidila až 152 tisíc tun čaje ročně a měla kolem 70 tisíc hektarů čajových plantáží, čímž se stala čtvrtým největším producentem na světě. Čaj z Gruzie pokrýval téměř veškerou spotřebu v Sovětském svazu (tvořil asi 95 % čaje na sovětském trhu).

Nicméně tato masová produkce byla vykoupena klesající kvalitou – důraz se kladl na objem, plnil se plán, ale list často nebyl pečlivě zpracován. Gruzínský čaj ze sovětské éry měl pověst levného čaje na samovar, často lisovaného do cihel nebo směsí. Po rozpadu SSSR v 90. letech gruzínské čajovnictví zkolabovalo – ztratilo trhy, investice i pracovní sílu. Plantáže byly opuštěny a do roku 2000 produkce spadla na zlomek (jen kolem 1800 tun ročně). Mnoho čajových zahrad zarostlo džunglí.

V posledních letech však Gruzie zažívá renesanci svého čaje. Soukromí podnikatelé a nadšenci začali oživovat staré plantáže a vsadili tentokrát na kvalitu místo kvantity. Pěstují se převážně keře původních čínských kultivarů (potomci oněch semen z 19. stol.) nebo jejich kříženci, často již zdivočelé – tyto keře dávají velmi dobrý list, pokud se správně sklidí. Terroir západní Gruzie – nížinné a podhorské polohy (100–300 m n. m.), horká léta a vydatné deště (~2000 mm ročně), mírné zimy – produkuje čaj, který bývá jemný, méně svíravý a lehce nasládlý. Gruzínské zelené čaje jsou obvykle zpracovávány podobně jako čínské: lístky se ručně nebo strojově svinují a suší. Chuťově bývají lehké, trochu nasládlé, s decentním travnatým tónem a často květinovým aroma. Nemají takovou intenzitu jako například japonské čaje, ale v tom je jejich elegance – jsou vyvážené a hladké. To souvisí i s tím, že značná část gruzínských čajovníků jsou potomci čínské variety sinensis (drobnolisté), a také s tím, že chladnější zimy zpomalují růst a snižují hořkost lístků.

V současnosti vznikají v Gruzii malé čajové manufaktury, které vyrábějí zelené, černé i bílé čaje v limitovaných sériích. Například v Gurii a Adžaře jsou projekty, které obnovují čajové zahrady a zároveň sází čajovníky pod stínem vyšších stromů – jde o návrat k ekologickému, téměř lesnímu hospodaření (agrolesnictví), kdy čaj roste v přirozenějších podmínkách podobně jako v pralesích. Tyto snahy podporují mezinárodní organizace a kladou důraz na bio kvalitu a udržitelnost. Gruzie tak může nabídnout unikátní zelené čaje – jsou to jakési „evropské“ zelené čaje, často organické, ručně dělané, s příběhem znovuzrození tradičního odvětví.

Zajímavosti: Gruzínský čaj byl oblíben i v bývalém Československu – pod značkou „Gruzinčik“ se k nám dovážel lisovaný čaj, který mnozí pamětníci znají z obchodů. Dnes lze na specializovaných e-shopech najít gruzínské zelené čaje s romantickými názvy jako „Kolchida“ či „Gurieli“. Pro Gruzii samotnou má obnova čajových zahrad i sociální význam – dává práci venkovským komunitám a udržuje krajinu (čajovníkové keře pomáhají bránit erozi svahů. V budoucnu se tak možná dočkáme více špičkových čajů z kavkazských svahů, které budou konkurovat i zavedeným asijským značkám.

Keňa – africké výšiny plné čaje

Keňa je dnes jedním z největších producentů čaje na světě (střídá se s Sri Lankou na 3.–4. místě). Většina keňského čaje je sice černý čaj (zejména drcený CTC do sáčků), ale země má výborné podmínky i pro čaj zelený a v posledních letech se rozvíjí produkce speciálních čajů včetně zelených. Čajovník byl do Keni zaveden na počátku 20. století britskými kolonisty – první keře vysadil roku 1903 G.W. Caine poblíž Nairobi jako okrasu. První čajová farma byla založena roku 1918 skotským farmářem Butlerem v Kiambu nedaleko Nairobi. Butler zjistil, že vysoká nadmořská výška kolem 2200 m a místní klima jsou ideální, a úspěšně vypěstoval asi 20 akrů čaje z assamských sazenic. Britové pak rozšířili plantáže do oblasti Kericho a dalších částí vysočiny. Po vyhlášení nezávislosti (1963) se pěstování čaje stalo pilířem keňského hospodářství – čaj je jednou z hlavních exportních plodin a živí miliony drobných farmářů.

Pěstitelské podmínky v Keni jsou výjimečné. Čajovníky rostou na vysočině kolem Velké příkopové propadliny – v oblastech jako Kericho, Nyeri, Nandi Hills, oblast Mount Kenya atd. Nadmořská výška plantáží se pohybuje mezi 1500 a 2700 m n. m.. Díky blízkosti rovníku zde nejsou chladné zimy – klima je mírné, stabilní po celý rok. Denní teploty jsou příjemné (20–30 °C), noci chladnější, ale bez mrazů. Srážky jsou rovnoměrně rozložené během roku, obvykle 1200–1400 mm ročně v čajových pásmech. Dvě hlavní deštivá období (březen–květen a říjen–prosinec) přinášejí nejvyšší sklizně. Půdy jsou kyselé vulkanické (pocházející z vyhaslých sopek jako Mount Kenya), bohaté na železo a další minerály. Tyto podmínky – vysoká poloha, vulkanická půda, stálé teplo a dost vody – způsobují, že keňské čajovníky bujně rostou a lze je sklízet celoročně (nemají zimní klid jako v subtropech). Čajovníkům se daří tak dobře, že často nevyžadují mnoho chemie – díky řídkému osídlení a klimatu je méně škůdců, takže spousta keňského čaje je pěstována velmi blízko organickým standardům.

Drtivá většina keřů v Keni pochází z assamské variety (Camellia sinensis var. assamica), dovezené z Indie, nebo jejích klonů vyšlechtěných keňskými agronomy (známé klony jsou třeba TRFK 6/8, 11/4 atd.). Tyto keře dávají lístky bohaté na katechiny a kofein – ideální pro silné čaje. Keňský zelený čaj tak bývá plné chuti, s výraznou svěžestí a lehce trpkým dozvukem, podobně jako u assamského zeleného. Barva nálevu je spíše žlutozelená až oranžová (assamské listy dávají tmavší nálev než třeba čínské). Při dobrém zpracování má keňský zelený tóny trávové a květinové, někdy až lehce citrusové. Často se popisuje jako živý a briskní (řízný), což souzní i s charakterem keňských černých čajů, které jsou proslulé briskní chutí a intenzivní barvou. To lze přičíst vysokému slunečnímu záření v rovníkových polohách – rostliny produkují více ochranných látek (polyfenolů), což zvyšuje sílu chuti.

Keňa však nespí na vavřínech a investuje do inovací v čajovém odvětví. Zdejší výzkumný ústav TRFK vypěstoval unikátní “fialový čaj” – klon čajovníku s vysokým obsahem antokyanů, který má nachově zbarvené mladé lístky. Tyto listy se často zpracovávají jako polofermentovaný nebo zelený čaj a dávají nálev načervenalé barvy s lehce ovocnou, zemitou chutí a zvýšeným obsahem antioxidantů. Fialový čaj je marketingově prezentován jako zdravá specialita „made in Kenya“. Dále se v Keni rozvíjí produkce bílého čaje (tipsového), oolongů a dalších neobvyklých druhů, aby země nenabízela jen surovinu pro sáčky, ale i kvalitní čaje pro fajnšmekry.

Z pohledu historie a kultury nemá Keňa tak starobylé tradice jako Asie – čaj tu nemá ceremoniální roli. Často se pije ve formě “chai” – černý čaj vařený s mlékem a cukrem, po vzoru indické masaly (v Kiswahili znamená chai prostě čaj, a „chai s mlékem“ je běžná součást snídaně). Nicméně pro ekonomiku je čaj zásadní – zaměstnává nepřímo až 3–5 milionů lidí (). Malí farmáři (drobná hospodářství do 1 hektaru) produkují kolem 60 % keňského čaje (), zbytek velké plantáže. Sektor čelí výzvám jako kolísající ceny, klimatická změna (zvýšení teplot ohrožuje některé nižší polohy a nutí farmáře vysazovat čaj výš), ale adaptuje se např. výsadbou čaje do polostínu, zaváděním odolnějších klonů a podobně.

Pro milovníka zeleného čaje je keňský čaj zajímavý svou přímočarou silou – pokud chcete ochutnat „africký senchu“, najdete ji třeba u specializovaných prodejců. Často má název typu “Kericho Green” nebo “Mount Kenya Green”. Může posloužit i jako skvělý základ pro ledový čaj díky své síle. Keňa tak reprezentuje úspěšné rozšíření čaje do Afriky a dokládá, že kvalitní čaj nemusí pocházet jen z Asie – když jsou příhodné podmínky, čajovník prospívá i na druhé straně rovníku.

Spojené státy americké – od pokusů k malým zahradám

V USA si většina lidí spojí čaj spíše s ledovým čajem nebo sáčkovým čajem z obchodu než s místní produkcí. Přesto i ve Spojených státech existují čajové plantáže, a dokonce tam roste zelený čaj. Pěstování čaje v USA má ale dlouhou a klikatou historii pokusů. První záznamy o snaze pěstovat čaj pocházejí už z 18. století – roku 1772 rostly čajovníky na plantáži u Savannah v Georgii. Koncem 19. století vznikla experimentální čajová farma v Jižní Karolíně (Summerville) vedená Dr. Charlesem Shepardem, která produkovala i přes 5000 kg čaje ročně a vyhrála mezinárodní ceny. Shepardovi se podařilo dokonce zapojit místní děti – založil školu, kde se učily sbírat čajové lístky, aby řešil nedostatek pracovní síly. Po jeho smrti (1915) však zahrada upadla. Až v 60. letech 20. stol. se oživil zájem: společnost Lipton přesunula zbylé keře ze staré plantáže na ostrov Wadmalaw u Charlestonu, SC, a zřídila výzkumnou stanici. Ta se později stala základem dnešní Charleston Tea Garden – jediné velké čajové plantáže v USA o rozloze ~50 hektarů.

Charleston Tea Garden v Jižní Karolíně (dříve zvaná Charleston Tea Plantation) je dnes turistickou atrakcí – návštěvníci vidí nekonečné řádky čajových keřů a mohou ochutnat čaj přímo z místa. Pěstují se zde potomci čajovníků, které sem přivezli v 19. stol. z Číny a Japonska (jedná se o variety sinensis i assamica). Klima v této části USA je subtropické – horká, vlhká léta, mírné zimy, ovšem s občasnými mrazy či hurikány jako rizikovými faktory. Nadm. výška je nízká (mořské pobřeží) a půdy písečné až jílovité. Přes výzvy (včetně vysokých nákladů na práci) se zde daří produkovat čaj – hlavně černý a zelený. Americký zelený čaj z Charlestonu má jemnou, lehce nasládlou chuť bez výrazné trpkosti, s tóny trav a kukuřičného klasu. Je spíše lehčí, což je dáno plochým terénem a rychlým růstem listů v teplém klimatu. Tato plantáž je unikát – většina komerčně prodávaného „American Classic Tea“ odsud je černý čaj (např. se prodával v sáčcích jako suvenýr z Jižní Karolíny), ale menší část tvoří i zelený.

Mimo Charleston však v USA existují i další menší čajové zahrady:

Havaj: Ostrovy v Pacifiku mají tropické klima a na vyšších svazích sopek také vhodné prostředí. Čaj se na Havaj dostal v 19. stol., ale pokusy nebyly trvalé. Až kolem roku 2000 objevil horticulturalista Francis Zee vhodnou varietu čajovníku, které vyhovuje havajská půda a klima. Dnes existuje několik malých farem hlavně na Big Island (Hawaii Island) a Kauai. Například Volcano Tea Garden poblíž sopky Kilauea je známá produkcí vysokojakostního zeleného čaje. Sopečná půda a vlhké tropické podnebí tam dávají čaji unikátní charakter – havajské čaje (zelené i oolongy) bývají velmi hladké, téměř nasládlé, s lehkým květinovým a ovocným nádechem, bez hořkosti. Absence průmyslových škodlivin a pečlivé ruční zpracování dělají z havajského čaje luxusní zboží (také kvůli vysokým nákladům – ruční sběr v USA je drahý). Havajské zelené čaje jsou raritní a často je získají jen předplatitelé nebo návštěvníci farem.
Oregon a Washington (Pacifický severozápad): V těchto státech panuje vlhké mírné klima s chladnými léty – podobné jižní Anglii. Někteří nadšenci zde experimentují s čajem, zejména v Oregonu (např. Minto Island Tea Farm). Tamní klima čajovníku svědčí, byť růst je pomalejší kvůli nižším teplotám. Minto Island v Oregonu produkuje malé množství zeleného a oolong čaje, které mají lehce bylinnou, svěží chuť. Ve Washingtonu jsou také drobné projekty a pokusy, čaj tam přežívá díky mírné zimě v pobřežních oblastech a často se pěstuje ve sklenících. Jde spíš o raritu – produkce je malá, slouží k testování, zda by se dal čaj komerčně pěstovat i v těchto netradičních podmínkách.
Alabama a další jižanské státy: Kromě Jižní Karolíny proběhly pokusy i jinde na jihu – například v Alabamě je několik experimentálních zahrad. V Louisianě a na Floridě se čaj pěstoval spíš jako zahradní kuriozita. Hlavní problém je, že i když klima je teplé, občasné mrazy čajovník poškodí a navíc půda bývá vápenitá (čajovník potřebuje kyselou). Přesto se nadšenci nevzdávají a sem tam sklidí pár kilogramů lístků pro vlastní zpracování.

Celkově je pěstování čaje v USA niche záležitost – roční produkce je zanedbatelná ve srovnání s importem. Spojené státy jsou jedním z největších konzumentů čaje (zejména ledového čaje z černých směsí), ale vlastní produkce je spíše kuriozita a turistická atrakce. Zelený čaj americké provenience tedy ochutnáte hlavně, pokud navštívíte místa jako Charleston Tea Garden nebo havajské farmy, kde si místní pyšně hýčkají své čajové keře. Význam to má i vzdělávací – rozšiřuje to povědomí Američanů o tom, jak se čaj pěstuje a zpracovává. Například v Charlestonu mají speciální sklízecí stroj (upravený kombajn), který předvádějí turistům, a vysvětlují proces výroby čaje od lístku po šálek.

Historicky zajímavé je zmínit Wakamatsu Tea Colony – první japonskou osadu v USA (v Kalifornii 1869), kde se japonští přistěhovalci pokusili pěstovat čaj a moruše. Kolonie však vydržela jen pár let. Tato epizoda ukazuje, že touha pěstovat čaj v Novém světě byla už dávno, ale skutečnost, že se to ve velkém nikdy nerozšířilo, pramení hlavně z nevhodného klimatu ve většině území USA (buď příliš chladno, nebo sucho) a ekonomických faktorů (vysoká cena práce, levnější import z Asie). Proto i dnes platí, že americký zelený čaj je spíše specialita pro fajnšmekry než běžná záležitost.

Evropa – čajové zahrady v netradičních místech

A co Evropa? Přestože čaj je tu populární po staletí, téměř vždy se dovážel. Avšak i v Evropě existují místa, kde se čajovníku daří, a vznikly tu čajové zahrady – byť v malé míře. Evropané se snažili pěstovat čaj od 19. století v koloniích, ale na samotném kontinentu byly pokusy omezené. Klíč je najít podmínky bez mrazů, s vysokou vlhkostí a kyselou půdou. Takových regionů je málo, přesto několik stojí za zmínku:

Azorské ostrovy (Portugalsko) – jedno z nejvýznamnějších evropských čajových míst. Azory leží uprostřed Atlantského oceánu (souostroví na úrovni Lisabonu, cca 37° s.š.). Ostrov São Miguel má mírné oceánské klima – teploty zřídka pod 10 °C nebo nad 25 °C, vysokou vlhkost a častý déšť, žádný mráz. Navíc vulkanická půda je velmi úrodná. V 19. století, když místní ekonomiku postihl úpadek pěstování pomerančů, začali Azorci hledat alternativu a vsadili na čaj. Roku 1883 vznikla plantáž Gorreana, která funguje dodnes – je to nejstarší čajová plantáž v Evropě. Azory měly v minulosti až 62 čajových plantáží, ale většina zanikla; do současnosti přežily dvě: Chá Gorreana a Chá Porto Formoso. Produkují čaj černý i zelený. Azorský zelený čaj těží z unikátního terroiru: mírné, vlhké podnebí a sopečná půda bez mrazu dávají lístkům jemnou, vyváženou chuť s lehce květinovými a travnatými tóny. Nálev bývá hladký, s nižší trpkostí a nádechem minerální sladkosti, což je přičítáno minerálům v půdě. Například zelený čaj Hysson z Gorreany je známý tím, že postrádá výraznou svíravost, kterou mívají jiné zelené čaje – je velmi příjemný a snadno pitelný. Azorské čaje si zachovávají tradiční způsob výroby (stroje z 19. stol. poháněné vodou v Gorreaně jsou dodnes v provozu) a jsou vnímány jako ekologicky čisté (Azory nepotřebují pesticidy, škůdci tam nežijí). Je to skutečná evropská rarita – při návštěvě Azor lze vidět zelená čajová pole s výhledem na oceán a ochutnat „evropský“ zelený čaj přímo u zdroje.
Velká Británie (Anglie, Skotsko) – Ačkoli Británie proslula konzumací čaje, samotné pěstování začalo teprve nedávno. Cornwall na jihozápadě Anglie má díky blízkosti oceánu o něco mírnější a vlhčí klima než zbytek Británie. Na panství Tregothnan u Trura vysadili první čajovníky kolem roku 1999 a roku 2005 sklidili první britský čaj. Dnes je Tregothnan Tea Estate známá jako první a zatím jediná komerční čajová plantáž v Británii. Podařilo se jim najít mikroklima – jih Cornwallu, v údolí řeky Fal, kde téměř nemrzne a často padá mlha. Klima tam připomíná svým stálým vlhkem a mírností podhůří Himalájí. Čajovníky rostou sedm mil ve vnitrozemí, ale v 18 m n. m., a těží z hlubokého mořského zálivu, který přináší teplý vlhký vzduch. Díky tomu mají takřka himálajské podmínky bez výšky – a opravdu, v Tregothnanu nezaznamenali za 18 let žádný vážný mráz, který by čaj poškodil. Britské čajovníky jsou většinou odrůdy assamica (říká se jim „Tregothnan Assam“), ale pěstují i čínské a japonské kultivary. Britský zelený čaj z Tregothnanu má světlounce zlatý nálev s chutí připomínající lehký Darjeeling, tedy květinově travnatou s náznakem muškátu a citrusů. Není tak výrazně umami jako japonské čaje ani tak silný jako Assam – je to spíše delikátní, hladký čaj. Zajímavostí je, že Tregothnan svůj zelený čaj míchá i do směsí (např. vytváří vlastní „Earl Grey“ s bergamotem z domácího čaje). Tento projekt dokázal, že i v Británii lze pěstovat čaj ve větším – dnes má Tregothnan přes 60 000 čajových keřů na asi 20 akrech a ročně produkuje několik stovek kilogramů čaje. Malé množství čajovníků roste také ve sklenících botanických zahrad (např. Královské botanické zahrady v Kew pěstují čaj pro výzkum).
Kontinentální Evropa: Pár nadšenců zkouší pěstovat čaj i jinde. Například v Itálii v okolí jezera Maggiore (sever) založil projekt „Camellia d’Oro“ zahradu s čajovníky – tamní mikroklima zajištěné jezerem a Alpami umožňuje drobnou sklizeň zeleného čaje. Podobně ve Francii v Bretani (čajová zahrada u města Quimper) rostou čajovníky v mikroklimatu bez mrazů díky teplým mořským proudům. Také v Španělsku (Galicie) a Nizozemsku (skleníkové pěstování) probíhají pokusy. Tyto projekty jsou ale spíš experimentální a produkce minimální.
Rusko (Krasnodar): Za zmínku stojí i jižní Rusko – oblast Soči u Černého moře. Tam carští botanici v 20. stol. vysadili mrazuvzdorné čajovníky a dodnes funguje nejsevernější čajová plantáž na světě v Adygejsku (44° s.š.). Produkuje se hlavně černý čaj „Krasnodarský“, ale i trochu zeleného. Je to však spíš rarita postsovětského bloku.

Chuťové profily evropských čajů (Azory, UK) mají blíže k jemným čínským či himálajským čajům – jsou méně hořké, vyvážené, někdy až nasládlé díky pomalejšímu růstu a menšímu stresu rostlin (dlouhé mírné vegetační období). Zajímavosti: Gorreana na Azorech je rodinný podnik už páté generace a dodnes balí čaj do retro obalů s nápisem „Chá Gorreana“. Britský Tregothnan patří rodině Boscawenů, kteří tu Camellie (okrasné čajovníky) pěstovali už 200 let předtím, než přešli na čaj na pití. Je tedy vidět, že k úspěšnému pěstování čaje v Evropě často pomohla dlouhodobá zahradnická tradice a trocha experimentátorského ducha.

Na závěr lze říci, že nejlepší regiony pro zelený čaj se nacházejí především tam, kde příroda poskytla čajovníku optimální podmínky – vlhké mlhavé klima, dost srážek, kyselou půdu a obvykle vyšší polohy. Tradiční asijské oblasti jako Čína nebo Japonsko měly náskok tisíciletí v zušlechťování odrůd a zpracování, což se odráží v bohatství chutí od praženě oříškových čínských po umami mořské japonské. Ale i novější čajové regiony – od keňských hor přes gruzínské subtropy až po ostrovní Azory – dokázaly, že čaj umí překvapit v různých koutech světa. Každý region vnáší do zeleného čaje něco svého: ať už je to muškátová vůně horského Darjeelingu, svěží síla keňských lístků, nebo jemná sladkost azorské produkce, milovník čaje může cestovat kolem světa s konvicí v ruce a poznávat nové odstíny tohoto prastarého nápoje.